V pátek 24. září večer proběhne na Zlaté Praze slavnostní premiéra snímku Můj život s Bohuslavem Martinů. Moderně natočený hraný dokument, který za přispění dvou vypravěčů provází diváka životem a dílem geniálního českého skladatele, režíroval Jakub Sommer.
Kdy vznikla první myšlenka natočit tento film a proč jste se rozhodl pro formu dokudramatu?
Asi před třemi lety mi zavolal kreativní producent Jiří Hubač, jestli bych nenatočil dokument o Bohuslavu Martinů. Nejdřív jsem si přečetl knížku jeho ženy Charlotte Můj život s Bohuslavem Martinů. Ta nabízí mnoho zajímavých detailů ze života se slavným skladatelem, zároveň vyprávění chybí určitá dramatičnost. Kniha se pro nás tedy stala výchozím bodem, nicméně náš film není její adaptací, chtěli jsme se na životní příběh Bohuslava Martinů dívat z více úhlů. Zároveň si myslím, že způsob tvorby typických dokumentů o skladatelích vážné hudby je u nás v Česku poměrně přežitý. O portrétované nežijící osobnosti ve filmu mluví skupina odborníků u stolečku v kavárně a jejich teze jsou prokládány fotografiemi, v lepším případě nějakým pohyblivým záběrem. To jsme rozhodně dělat nechtěli. I to byl důvod, proč jsme šli cestou hraného dokumentu, ve kterém kombinujeme inscenované pasáže s dobovými filmovými archivy.
V polovině června jste dokončili natáčení. Většina filmu tak vznikala v době pandemie. Jak se Vás to dotklo?
Bylo to samozřejmě komplikované a v jeden moment jsme se báli, že kvůli tomu film vůbec nevznikne. Ale mělo to paradoxně i své výhody. Například když jsme točili v Národním divadle, kde bychom za normálních okolností v jejich nabitém programu složitě vyjednávali volný termín. Vzhledem k pandemii měli zavřeno a nám řekli, že můžeme přijít, kdy chceme, a točit klidně celý den.
Kde všude se bude film odehrávat?
Točili jsme samozřejmě v Poličce, rodném městě Martinů. Některé scény vznikaly v ateliérech České televize, odjeli jsme také na pár dní do Provence, kde Bohuslav a Charlotte pobývali na sklonku jeho života. Jak už jsem zmiňoval, natáčeli jsme v Národním divadle, kulisu mezinárodního letiště jsme našli v Kbelích.
Místopisně je tedy film velmi pestrý. Co časově – kdy se film odehrává?
Začínáme Bohušovým narozením na konci devatenáctého století v Poličce. Následně ho provázíme celým životem až do jeho skonu ve Švýcarsku na konci padesátých let. Souběžně s osobním příběhem Martinů vedle něj ve filmu kráčí i dějiny. Tyto dvě roviny spolu v našem snímku hodně rezonují.
Jaká byla Vaše znalost života a díla Bohuslava Martinů před zahájením příprav na tomto projektu?
Přiznám se, že moc velká ne, práce na filmu mě ale s jeho životem a hlavně jeho dílem seznámila detailně. Díky filmu bylo třeba nastudovat spoustu věcí. Samozřejmě jsem ještě neslyšel všechny jeho skladby, protože Martinů patří k nejplodnějším českým skladatelům. Sice pocházím z muzikantské rodiny, můj otec Vladimír Sommer byl jedním z předních skladatelů dvacátého století, vztah k muzice tedy mám, ale Martinů jsem tolik probádaného neměl. Tohle setkání považuji za velmi přínosné.
Máte tedy nějakou oblíbenou skladbu nebo období z tvorby Martinů?
Film začíná dramatickou skladbou, kterou napsal v Americe ve čtyřicátých letech. Jmenuje se Toccata e due canzoni a je to neskutečný nářez. Úžasná skladba, která funguje navíc skvěle jako otvírák filmu. Ale líbí se mi i věci, které by pravověrní „martinůologové“ možná tolik neocenili. Třeba koncert pro housle a klavír, který napsal v šestnácti letech, je ve srovnání s jeho typickou tvorbou v dobrém slova smyslu jednoduchý a líbivý, ale já si ho zamiloval.
Budete využívat existujících nahrávek, nebo pro film vzniká vlastní soundtrack?
Zprvu jsem se bál, zda bude Bohuslavova náročná hudba fungovat i jako hudba filmová. Standardní scénická hudba totiž bývá kompozičně spíš jednodušší, musí sloužit emocím příběhu a nesmí obraz válcovat. Věřím ale, že se nám povedlo krásnou a často komplikovanou hudbu Bohuslava Martinů zapojit do filmu tak, že zobrazované scény a výjevy skvěle doplňuje a film ji zároveň netlačí do pozadí, ale nechává ji vyniknout.
Pracujete i s nějakým obrazovým archivem?
I když Martinů prožil skoro celý život ve dvacátém století a od počátku čtyřicátých let byl celosvětově uznávanou osobností, těch archivů je strašně málo. V podstatě jsme našli pouhé dva záznamy. Jeden z dvacátých let, kdy si Martinů kupuje ve Francii kytku. A pak ze závěru života, kdy cestuje s Charlotte po Evropě a vidíme ho na několik vteřin na roztřesených záběrech. Nicméně film hodně pracuje s dobovými archivy důležitých momentů dvacátého století, které nám pomáhají navodit atmosféru míst a událostí spjatých s jeho životem. Na pozadí jeho života se odehrávala první i druhá světová válka, jeho život zásadně ovlivnil útěk před Hitlerem z Francie do USA nebo později nástup komunismu ve východní Evropě. Kvůli němu se již nikdy nevrátil do rodné země. Film tedy zasahuje jeho život a dílo do společenského kontextu.
Jaká událost změnila zásadně jeho život?
Před nástupem fašismu žil v Paříži, kam se odstěhoval z Československa. Tam začal budovat kariéru skladatele a potkal svoji ženu Charlotte. V momentě, kdy nacisté vpochodovali do Francie, věděl, že se musí rychle sbalit, protože jako představitel intelektuální umělecké sféry by nedopadl dobře. O jeho dramatickém útěku ve filmu také vyprávíme.
Jak jste obsazovali hlavní postavy? Bylo to na základě nějaké fyzické podobnosti?
Pro mě je hlavně důležité, aby byl herec schopen vystihnout esenci a podstatu té reálné historické postavy. Zjev je až na druhém místě. V tomto případě je skvělé, že Petr Stach a Tereza Hofová toto dokázali a zároveň jsou manželům Martinů fyzicky podobní.
Drželi jste se vlastně při natáčení pevně scénáře, nebo jste měli prostor na úpravy a svobodnější rozhodování, co do filmu zařadit a jak něco popsat?
Beru to jako velkou výhodu, i když střihač Šimon Hájek by řekl, že je to naopak nevýhoda, že i když je náš projekt hraný a stylizovaný, byla možnost věci ve střižně ještě přeskupovat a měnit. A to díky tomu, že ač se jedná o film hraný, jeho narativ je dokumentární. U klasického hraného filmu s tvarem při střihu tolik hýbat nejde. Netýká se to jen obrazu, ale i textů a informací, které ve filmu zazní. Můžu se tedy ještě po natáčení rozhodovat, čemu přidat větší váhu a co naopak tolik akcentovat nebudeme. I ty dvě vypravěčské roviny jsou rozdílné. Charlotte nabízí osobnější a emotivnější pohled, zatímco druhý vypravěč, Bohuslavův přítel Miloš Šafránek, kterého skvěle zahrál Ondřej Kavan, komentuje situace více z pozice znalce historie a díla.
A co chcete divákovi předat? Dáváte víc přednost emoční lince, nebo naopak té edukativní?
Je mi jasné, že vzhledem k faktu, že Martinů je hudební ikona a mnoho lidí má na jeho život a dílo svůj názor, budeme slýchat otázky, proč ve filmu chybí tato událost či tato skladba… Spousta lidí – muzikologové, muzikanti, lidé z Poličky nebo nadšení fanoušci vážné hudby – na jeho fenomén nahlížejí po svém. Ale my máme hodinu filmového času, jednu jedinou hodinu, kam není možné dát všechno. Budu tedy spokojen, pokud se snímku podaří zprostředkovat divákovi pocit z Martinů jako interesantního člověka a hlavně jeho mnohovrstevné geniální hudby. Jako filmař chci přiblížit širokému publiku, jak úžasným skladatelem byl. Hlavní ambicí filmu je upozornit na jeho muziku mladé publikum, které by si k ní jinak cestu třeba nenašlo.
Jak moc se vzdalujete realitě? Uvidí diváci nějaký kontroverzní moment nebo postavu, s čímž nemusí být znalci spokojeni?
Nepouštěli jsme se do žádného bulváru, ale například jeho mimomanželským vztahům se nevyhýbáme. Jeho románky se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou nebo Američankou Rosalií Barstow zobrazujeme jako součást jeho života, zajímavost, která hrála inspirativní roli pro komponování děl. Pro účely našeho vyprávění a posouvání děje zároveň používáme vyfabulovanou postavu múzy, kterou ztvárnila Anna Fialová a která provází Martinů od dětství až do smrti. Jde o ztělesnění hudby, která s ním zůstává v dobrém i ve zlém.
Film uvádíte v premiéře na Zlaté Praze. Jde všechno podle plánu?
Vzhledem k tomu, že letošní květen byl jedním z nejchladnějších a nejdeštivějších za poslední roky, jsme museli naše natáčení v Poličce posunout na později. V původně plánovaném termínu se tři dny valily z nebe provazy deště. Pak byl pro změnu lockdown ve Francii, který posunul dotáčky v Provence o měsíc. Dokončování filmu se tedy neslo v duchu malého dramatu. Ve filmu pracujeme i s trikovými sekvencemi, které si žádají svůj čas. Nicméně i díky nasazení celého týmu se film právě finálně dokončuje v původně plánovaných termínech, takže věřím, že vše bude včas hotové a film budeme moci na konci září na Zlaté Praze divákům představit.