Ve čtvrtek na Zlaté Praze oslaví pětaosmdesátiny Miloň Čepelka. Známý je především jako člen Divadla Járy Cimrmana, nový dokument Štace Miloně Čepelky, který festival uvádí v premiéře, chce ale ukázat jeho širší profesní záběr.
Jak přistupujete k natáčení?
Snažíte se ovlivnit výsledný obraz, nebo necháváte panu režisérovi volnou ruku? Vůbec, jasně jsem panu režisérovi řekl: Jsem váš, dělejte si se mnou, co chcete. Když jsem se poprvé od paní Slukové dozvěděl o záměru pánů Ulricha a Svěráka, tak jsem se nejdříve zděsil, pak zhrozil a pak jsem dlouho přemýšlel. I po té nabídce, kdy mi to tvůrci osobně sdělili, jsem dále přemýšlel. Nic jsem neslíbil. Až když do mě zahučel Zdeněk Svěrák, že se nemám bát, tak jsem se sice dál bál, ale řekl jsem ano. O dokumentu jsem žádnou představu neměl, ale potěšilo mě, že to nebude jen o divadle, ale objeví se tam i něco z mého psaní, a věřím, že se tam dostane nějaká aktivita spojená s hudbou, mými oblíbenými žánry, jako je dechovka nebo šanson.
Jaké byly návraty do rodného kraje a připomínání si vlastní historie?
Po rodičích tam mám stále domek, takže kraj jsem nikdy neopustil. Když jsem o tom měl ale mluvit, samozřejmě to bylo jinačí. A řekněme i náročnější, protože i když tam jezdím rád, nejsou to nějaké výjimečné chvíle. A tohle bylo v jiném rozpoložení. Ovšem příjemném, tvůrci na mě byli hodní. Nejtěžší pro mě bylo nevnímat kamery, zbavit se ostychu a obav a mluvit upřímně, nač jsem byl tázán.
Máte Vy sám v oblibě biografická díla?
Ano, jako mladík jsem miloval a četl životopisné knihy, díval jsem se rád na životopisné filmy. Nikdy jsem na dokumentu nedělal, proto jsem teď zvědav, jak se tam představím. Natočili jsme toho totiž tolik, přitom jen zlomek se dostane na plátno, respektive obrazovku. Divadlo Járy Cimrmana jste zakládali jako češtináři, více jako pedagogové než jako herci.
Jak s odstupem hodnotíte tento rozdílný přístup oproti spolkům složeným z herců a divadelníků?
Nám šlo od samého začátku o to, že autorská dvojice S + S si dávala při tvorbě textů určitá měřítka, aby to bylo nejen česky správně, ale i češtinářsky funkční. Dbáme na to, aby bylo zachováno, co je zapsáno. Pokud se v textu něco objeví navíc, ať už omylem, nebo záměrně, když si někdo vymyslí nějaký špígl, musí se to povést, aby tam zůstal zabudován. Musí to být na jazykové úrovni našich předešlých her.
Jaké rozdíly sledujete v publiku v rámci generačních obměn, které tu probíhají?
Sledujeme výrazný pokles obecné vzdělanosti, speciálně pokud jde o českou literaturu. Neboť v Němém Bobši byly od začátku mnohé citáty z Nerudových básní, kde se ještě před třiceti, možná pětadvaceti lety někteří hodně smáli. Teď je ticho po pěšině, protože už se to dnes nevyučuje nebo to žáci nevnímají a současní diváci to neznají.
Pořád platí, že je Záskok Vaší nejoblíbenější hrou?
Platí, protože je nejlepší!
Jak vlastně došlo k Vaší dvojí roli v představování Cimrmana obecenstvu? Tedy angažmá jak v DJC, tak v Salónu Cimrman?
Když Jirka Šebánek Salón Cimrman založil, protože se cítil být přeci jen upozaděn a chtěl si toho svého Cimrmana, kterého svým způsobem taky vymyslel, pěstovat, tak jasně říkal – a já jsem s ním souhlasil, že to nemá být žádná konkurence Cimrmanova divadla. Žádný trucpodnik. Pravda je, že to hned na začátku takto obě strany nepochopily. Tak jsem seděl nějakou dobu na dvou židlích, chvílemi to nebylo úplně příjemné. Ze strany divadla to nebylo přijímáno s porozuměním, jak bych byl raději. Ale můj argument, který byl snad přijat, je takový, že původní tvůrce osoby Járy Cimrmana má plné právo rozvíjet si jeho tvář po svém. Protože kdyby byl skutečnou postavou, také by měl různé výklady a různí badatelé by se na jeho odkaz dívali jinou optikou. Každý, kdo šel se svou kůží na trh, musel počítat s tím, že až nebude a jeho dílo bude zajímavé, objeví se různé výklady.
A na těch dvou židlích jste se ocitl jak?
To bylo z jednoduchého důvodu. Když Jirka přišel a zeptal se mě, jestli jdu do toho, já řekl jo. Já jsem neviděl ty dva Cimrmany postavené proti sobě, aby si vjížděli vzájemně do vlasů a vzájemně se popírali. Prostě to byly dva pohledy na touž postavu. Kromě mě se v Salónu objevil občas z Divadla taky Vašek Kotek, protože obě skupiny manažeroval.