Miloň Čepelka
Miloň Čepelka, oblíbený herec ženských rolí, úspěšný básník a prozaik, spoluzakladatel legendárního Divadla Járy Cimrmana. Právě kvůli šíři a diverzitě Čepelkovy tvorby o něm režisér Patrik Ulrich natočil televizní dokumentární film. V premiéře bude uveden na Nové scéně 23. září, v den Čepelkových pětaosmdesátin.
Proč jste film pojmenovali Štace Miloně Čepelky? K čemu odkazuje?
Původně jsem ho chtěl pojmenovat Amadeus Čepelka, protože Miloň byl pokřtěný jako Amadeus. Katolický farář ho nechtěl pokřtít jako Miloň, protože takové jméno neznal. Rodiče si to ale vydobyli, ale farář chtěl být věrný svému aktu, jméno si přeložil do latiny – amo, tedy miluji, a deus pro Boha, vysvětlil si to tak jako milující Boha nebo milý k Bohu. Když jsem šel za Miloněm s nápadem na tento název, tak se úplně zděsil, že to je příliš vyzývavé a že se nechce srovnávat s Mozartem. Následně jsme měli název Poetický Miloň Čepelka, což nám ale přišlo také příliš vznešené. I když to souvisí s linkou, kdy Miloň přednáší své básně. Nakonec jsme skončili u štací, které odkazují nejen k různým místům natáčení, přesunům v čase, ale i cestování mezi žánry a uměleckými světy. Navíc jsme se s Miloněm cítili během natáčení jak na výletě.
Záměr protkat snímek básněmi jste měli od začátku?
Od začátku jsme chtěli do filmu dostat co nejvíc Miloňovy poezie. Nesmělo to ale být strojené, jako nějaké předčítání v divadelním sále. Mělo to souviset s jeho životem, odkazovat na jeho životní události. Celý život žil v Opočně – napsal báseň o Opočně. Pracoval jako učitel v Novém Kníně – napsal sonet o Novém Kníně. Když byl svědkem okupace, napsal o tom veršovaný skeč. Takže když jsem se ho při natáčení zeptal, jestli náhodou nějaká báseň nesouvisí s tím, co nám právě vyprávěl, jen se podivil, že jsem to poznal. Například kdysi v dětství ho šokoval pohled na stříbrnou dětskou rakev, ve které ležela jeho vzdálená sestřenice. O několik let později ve zralé dospělosti použil při psaní sbírky Dvě básně o smrti tento motiv. Krásně to ukazuje, jak ho formující zážitky provázejí při psaní básní, aby je do své tvorby mohl otisknout.
Protože pětaosmdesát let je dlouhá doba, měli jste už před natáčením jasno, kterým etapám a štacím se chcete věnovat?
Trochu jsme váhali, jak moc odkrývat Miloňův soukromý život. Díky tomu, že na něj nebyla nikdy směřována taková pozornost jako na kolegy Smoljaka a Svěráka, tak se mu podařilo svůj prostor před obecenstvem ochránit. Nakročovali jsme tedy opatrně, zároveň ale chceme ukázat, že Miloň není pouze hercem Divadla Járy Cimrmana. Proto je druhá rovina filmu zaměřená na Miloně mimo divadlo. Představíme ho jako hudebníka a literáta. Jelikož je ale od svých dvaceti let aktivním umělcem, spoustu věcí jsme museli vyhodit. To by vyšlo na seriál nebo dva celovečerní filmy.
Miloň Čepelka je zakládajícím členem Divadla Járy Cimrmana – jak akcentujete tuto asi nejznámější Miloňovu roli?
Zdeněk Svěrák vždycky mluvil o Miloňovi jako o jednom z nejdůležitějších lidí svého života. Dokonce mu žertovně přezdíval Výhybkář, protože ho Miloň dokázal nasměrovat na tu správnou kolej. Například ho zavedl do dramatického kroužku Ladislava Smoljaka. Přivedl ho i k Jaroslavu Uhlířovi, pro kterého psal Miloň texty ještě před Zdeňkem. Je označován za třetího nejdůležitějšího člena DJC. Dokonce je jediným členem, který byl součástí obou souborů – jak v Divadle Járy Cimrmana, tak v Salónu Cimrman. Tedy v umělecké skupině Jiřího Šebánka, který divadlo opustil na konci šedesátých let. Čepelka několik let seděl na dvou židlích a byla to dost tenká, ostrá linie, po které se pohyboval. Ale ustál to a my se jeho spojení s Cimrmanem samozřejmě ve filmu věnujeme.
Používáte současné záběry, nebo budete kombinovat Váš materiál s archivy?
Je pravda, že jsme našli spoustu vzácných věcí, které divák neměl možnost dlouhou dobu vidět. Zejména záznamy z osmdesátých a začátku devadesátých let. Nicméně se nám podařilo díky panu Svěrákovi natočit v novém obsazení Akt, jehož podobu mohl vidět divák pouze v posledních letech a pouze na jevišti. Do filmu tedy zařadíme pár pasáží, a někteří tak poprvé uvidí Zdeňka Svěráka v roli Žíly, kterého převzal po zesnulém Jaroslavu Weigelovi.
Jak došlo k oslovení pana Čepelky?
Miloň byl ze začátku ostýchavý. Poprvé jsme se potkali v Opočně na premiéře filmu o skladateli Luboši Slukovi, který je dlouholetým přítelem Miloně. Nicméně už několik týdnů před tímto setkáním jsme si se střihačem Františkem Svěrákem říkali, že by nás osobnost pana Čepelky zajímala.
Stavíte na výpovědích, nebo budujete vlastní styl vyprávění?
Před samotným natáčením nám pomohla kniha Nedělňátko, díky které jsme nemuseli Miloně dlouze zpovídat. Svým způsobem se jedná o adaptaci této autobiografie. Díky tomu, že jsme znali pana Čepelku z televize, divadla a měli jsme vytvořený nějaký obraz, který jsme si okamžitě potvrdili, mohli jsme rozšiřovat zážitky a bavili jsme se například o literatuře, probírali jsme nějaké hudební soubory.
Musíte být cimrmanologem, abyste dokázal nabídnout adekvátní pohled na pana Čepelku?
Nemyslím si. Vhled na pana Čepelku nám dalo jeho okolí. Poslouchali jsme jeho nejbližší přátele, nechali je vyprávět všechny souvislosti. Je to pohled pana Svěráka, pana Hraběty, pana Bruknera, pana Táborského nebo jeho syna Josefa. Je to interpretace zejména Miloňova okolí včetně jeho paní.
Mohou se diváci těšit na nějaké unikátní záběry?
Nevím, jestli to je něco jedinečného, ale já mám strašnou radost třeba ze záběru, který vznikl při Miloňově cestě vlakem do Opočna. Podobnou civilní polohu jsme se snažili dostat i do zbytku dokumentu. Nechodíme po rozhlasových a televizních chodbách, ale natáčeli jsme v přírodě. Zastavili jsme se v letním kině nebo v hostinci. Myslím, že jedinečnost tkví v tom, že uvidíme Miloně jinak, než jsme ho dosud vídali v televizních show, v operetkách, v rozhlase. Ve výsledku i to prostředí rodného kraje výslednému obrazu moc prospívá. Díky tomu to víc působí jako meditování nad životem.
Co je nejtěžší z celého natáčení?
Ta fáze po posledním natáčecím dni. Kdy máme vybrat z devíti hodin natočeného materiálu finální hodinu. Miloň nemluví v holých větách, jak se to někdy ve výpovědích objevuje. Tím, že byl zvyklý mluvit do rozhlasu, byl zvyklý vyplnit každou vteřinku slovem. Odpovědi nebyly připravené, takže před sebou máme dvouminutové souvětí, ze kterého musíme vybrat těch patnáct vteřin. Miloň mluví, jako když píše, všechny věty dávají smysl a mají v sobě nejen emoci, ale i informaci. Poskytuje to souvislosti. S takovým materiálem je radost pracovat. Jen by to chtělo najít uplatnění, třeba v nějakém bonusovém materiálu nebo podcastu.