Martin Kubala: Do každé ze svých rolí šla Tereza Podařilová, jako by byla její poslední

Tereza Podařilová

Dnes bude mít v rámci festivalu Zlatá Praha premiéru nový dokumentární snímek Martina Kubaly s názvem Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Přečtěte si krátký rozhovor s režisérem filmu a přijďte se od 18:30 na Novou scénu Národního divadla podívat!

Který moment nebo kariérní úspěch v životě Terezy Podařilové Vás nejvíce zaujal?

Nejvíce mě zasáhl moment jejího odchodu ze scény, z pozice primabaleríny Národního divadla.

Která postava, kterou Tereza Podařilová ztvárnila, ji podle Vás charakterizuje nejlépe a proč? Je to ta poslední role markýzy de Merteuil?

Ať už tančila cokoliv, tak to byla Tereza Podařilová, vybrat jednu jedinou nedokážu. Fascinovalo mě, že se do každé ze svých rolí dokázala vcítit tak, jako by byla její poslední. Proto bych neřekl, že markýza de Merteuil je její životní role, nicméně se jedná o krásné obsazení v představení Valmont, které se pro tuto primabalerínu stalo posledním, ve kterém se představila v Národním divadle publiku. Tereza Podařilová se celý život věnuje baletu – od šesti let.

Jaké přesahy se v takovém životopise dají najít?

Přesahy jsem jako filmař mohl najít zejména v její rodině, ať už jde o nějaké problémy nebo radosti, které jí dělají její dvě děti. Tereza je naplno oddaná tomu, co dělá, tedy baletu. Proto se v současnosti věnuje tanečníkům ze své pozice baletní mistrové Národního divadla.

Do baletního světa jste vkročil s Dariou Klimentovou. Jak se od té doby změnil Váš vztah k baletu a jeho osobnostem?

Můj pohled na balet se rozhodně nezměnil. Stále obdivuju píli a talent, které neodmyslitelně patří k cestě za pozicí prvního tanečníka nebo primabaleríny. Bohužel společnost nevěnuje baletu tak intenzivní pozornost, jako tomu bylo před patnácti lety. Proto jsem rád za jakýkoliv film, dokument nebo portrét, který se věnuje osobnostem, jako je Daria Klimentová nebo Tereza Podařilová, a dámy se tak dostanou do povědomí široké veřejnosti. Vlastu Harapese znali všichni, ale o nich lidé moc nevěděli. Vaše dokumenty jsou už stálicemi v programu Zlaté Prahy.

Jaké osobnosti se věnujete momentálně?

Rád bych se věnoval Václavu Hudečkovi, kterého znám od svého dětství. Vždy jsem ho bral jako ikonu, jakmile se totiž řeklo houslista, okamžitě se lidem vybavilo jméno Hudeček. Těší mě, že to platí dodnes a virtuos patří ke stálicím českého koncertního umění. Také bych se rád věnoval rodině Klánských. Profesor Ivan Klánský oslavil předloni sedmdesáté narozeniny, v současnosti je děkanem HAMU, kde působí i jeho syn Lukáš, který je ve svých jednatřiceti vynikajícím klavíristou.