Druhý festivalový den se na půdě Zlaté Prahy odehraje slavnostní premiéra dokumentárního filmu My tancujem swing. Snímek, který se zaměřuje na dějiny české swingové hudby i tance od jejich počátků až po současnost, režíroval Ondřej Havelka.
Kdy a jak „tancujem swing“?
Jelikož je dokument o vývoji české jazzové a swingové scény, použili jsme pro název filmu titul písničky, která vznikla za války a kterou hrál Karel Vlach. Nejedná se o žádnou sofistikovanou skladbu, ale ten název je charakteristický.
Jak vznikla idea natočit takový film?
S námětem přišel Radim Kratochvíl, v České televizi se jej ujal kreativní producent Jiří Hubač a mě poprosil, abych si to vzal za své.
I když se to dozvíme ve filmu, prozraďte prosím, kdy se u nás poprvé objevuje swing?
Swing mladí poslouchali už za protektorátu. I když to nebylo povolené, dostávali se k nám gramofonové desky se swingovou hudbou. Ale pokud jde o vlastní produkci, u nás byl samozřejmě oproti Americe vývoj velmi zpožděný. Jazz k nám pronikal až koncem 20. let. Čeští hudebníci byli tabula rasa, dlouho nevěděli, jak to hrát, což je velmi patrné na prvních pokusech o jazz na nahrávkách českých orchestrů ze třicátých let. Interpretace byla hodně naivní, neohrabaná. Vlastně až v poválečném nylonovém věku se to hodně změnilo, čeští muzikanti se to konečně naučili, a tak můžeme o prvních třech poválečných letech mluvit jako o zlatém věku českého bigbandového swingu.
Jak se sem hudba dostávala?
Některé americké jazzové kapely navštěvovaly Československo během dvacátých let, někteří významní kapelníci přiváželi špičkové americké hudebníky. Pro Prahu to byl vždycky obrovský šok a bylo zajímavé sledovat dobové kritiky. Některé hlásaly, jak je to příšerné, že jde o hudbu z pralesa plnou neposlouchatelných pazvuků, jiní kritici z toho byli nadšení. Tito osvícenější posluchači oceňovali koncerty v Lucerna Music Baru nebo v karlínském varieté, kde dokonce celý jeden týden působila černošská jazzová revue Chocolate Dandies. Pak samozřejmě česká mládež nasávala jazzový feeling prostřednictvím amerických gramofonových desek. Ale například Ježek víc obdivoval anglický bigbandový jazz, proto byl jeho styl uhlazenější. Ale třeba Vlach, Traxler nebo Běhounek poslouchali opravdový americký jazz a swing.
Jedna stránka je hudební, pak tu jsou ale také taneční styly a móda…
Díky tomu, že tu mladí sledovali módu Berlína a Paříže, bych řekl, že v aktuálních módních trendech pozadu nebyli. Naopak swingový tanec se tu začal rodit až během války, nebo spíš až po ní. Tančit se totiž za protektorátu swing nesměl. Ale jak píše ve své knize historik Petr Koura, který je i hostem našeho dokumentu, na malých městech se pořádaly tajné tancovačky. Takzvaní potápkové, takoví jazzoví rebelové, se snažili napodobovat swing nějak po svém. Ale až američtí vojáci, kteří osvobodili Plzeň a celé západní Čechy a pobyli tu několik měsíců, začali místní mládež pořádně učit opravdové swingové tance, především aktuální jitterbug.
Který moment je pro vývoj českého swingu nejzásadnější? Je to právě příchod amerických vojsk?
Zcela jistě. Ví se, že Karel Vlach jezdil do Plzně poslouchat americké vojenské kapely, a dokonce od nich získal i nějaké aranže. To byl zásadním moment, slyšet a vidět je, jak to hrají naživo.
Nedlouho poté, s příchodem komunistické vlády, ale přišel útlum…
Ano, komunisté ničili veškerou československou kulturu a swing byl označen za zvrhlou hudbu imperialistických štváčů. Takže to začalo zdechávat, poslední Vlachovy a Habartovy nahrávky vznikly v roce 1949. Vlach pak mohl hrát jen v cirkusech anebo doprovázet pokleslé tendenční operetky. Až později ho přizval do svého divadla Werich, a Ježkovy písně tak dostaly nový, moderní zvuk.
Když byla hudba Západu zakázaná, v Sovětském svazu neměl swing svůj život?
V Oděse, významném přístavním městě, kde byla hodně kosmopolitní společnost, působily jazzové kapely. Ale samozřejmě s příchodem stalinistického režimu v třicátých letech bylo vše potírané.
Na konci dokumentu je naznačeno, že se trend swingu vrací. V jaké míře?
Už v devadesátých letech začala mládež swing vyhledávat a objevují se první kluby lindy hop, což je nejtypičtější styl tanečního swingu. Zhruba před nějakými patnácti lety se tento trend dostal i do Česka. Asi se nedá mluvit o celosvětovém fenoménu, ale je krásné vidět tanečníky, kteří ovládnou širokou škálu figur a následně mohou improvizovat a vytvářet nejrůznější kreace. Právě díky své pestrosti přitahuje taneční swing tolik lidí. Pak se samozřejmě tento žánr zpopularizoval i díky hudebníkům, jako je Harry Connick junior, Michael Bublé nebo Jamie Cullum. A svůj podíl na tom jistě měla i vlna elektroswingu, která už sice pominula, ale byla to taková šťastná infekce, která zachvátila taneční scénu. Mnoho fanoušků elektroswingu se pak obrátilo k tradiční formě swingu, protože zjistili, že je to daleko silnější a zajímavější muzika.
Čím podle Vás swing osloví posluchače a jak jste se k tomuto žánru upnul Vy?
Já se k historickému jazzu upnul před čtyřiceti lety! Mě ta hudba baví odjakživa. Začal jsem zpívat s Originálním pražským synkopickým orchestrem Pavla Klikara jazz dvacátých let, nejstarší věci z let 1919 až 1923. Hráli jsme repertoár do roku 1931. A to už se v jazzu objevovaly první záchvěvy swingu. Je důležité rozlišovat bigbandový jazz dvacátých let a swing let třicátých. Po devatenácti letech působení v tomto orchestru jsem si založil svůj big band Melody Makers, se kterými jsme naopak začali ve třicátých letech a postupně jsme dělali kroky k novější a novější muzice, a dnes už se věnujeme vrcholnému americkému swingu let čtyřicátých a nylonového věku u nás.
S dokumentem, který bude představen na Zlaté Praze, máte nějaký záměr, nebo se jedná spíš o historický vhled do historie československé jazzové hudby?
Samozřejmě pokud někoho téma osloví a vydá se na nějakou swingovou tančírnu, aby na vlastní oči viděl, co se tam děje a jakou to má atmosféru, tak to bude hezké. Budu rád za každého, koho náš dokument inspiruje, vstoupí do nějakého klubu a začne se swing učit. Zároveň to ale může fungovat jako stručný průlet historií českého jazzu. Swing nebyl jenom Rudolf Antonín Dvorský, i když pro tu hudbu udělal hodně. Taneční skladby z Dvorského repertoáru hrajeme také, některé z nich jsou skvělé, ale pro nás jsou důležití hlavně představitelé opravdového swingu, jako byl Karel Vlach, Jiří Traxler, Emil Ludvík nebo Kamil Běhounek.
Ve filmu ukazujete několik dobových záběrů, o jaké záznamy jde?
Použili jsme několik záběrů z Ameriky, které u nás pravděpodobně ještě nikdo neviděl. Pak tam máme záběry Vlachova orchestru, které pocházejí z protektorátního filmového týdeníku. Ten se už několikrát na obrazovce objevil, protože se jedná o jediný záznam hry swingové kapely té doby. A ze šedesátých let ukážeme například kousek vystoupení Louise Armstronga z jeho pražského koncertu v Lucerně. To už sice byla trochu jiná muzika, dixieland, ale když přijel Armstrong do Prahy, bylo to naprosté zjevení.